Sem tam narazím na člověka, kterému je vlastní heslo „věk je jenom číslo“. Bohužel se tím řídí jen zlomek lidí. Vidíme ho na občance, hlásíme ho u doktora nebo pojišťákovi a někdy si ho taky sfoukáváme na svíčkách u dortu. Jak nás to ale ovlivňuje? Nevědomky může hodně. A my mnohdy zapomínáme, že náš biologický věk nutně neurčuje to, na kolik se cítíme.
Ach ta očekávání
Svým způsobem s naším věkem hodně souvisí i očekávání. A jelikož je ve společnosti pro každou etapu života určitá norma, většinou je bereme za své. Něco se od nás očekává, když je nám dvacet, jiné věci zase když je nám padesát. A my se pak bojíme vystoupit z davu a udělat něco „jinak“, jít proti proudu. Bojíme se, že budeme vyčleněni ze skupiny, odděleni od všech „normálních“ lidí. Upozaďujeme v sobě svoje pocity a přirozené reakce v domnění, že tak nás skupina přijme.
Jedna stránka věci je, když se bojíme, že něco nestihneme včas. A společnost má od nás právě ta očekávání.
„Nebude už za rok pozdě?“
„Ostatní jsou už jinde, jen já se pořád hledám.“
„Možná jsem ten správný čas už prošvihnul.“
Jsou to často zažité vzorce, které nás nutí stihnout všechny milníky do třiceti a pak už je pozdě. Začneme o sobě pochybovat, hrnout se kupředu s davem, tlačíme na pilu a problém je na světě. Většinou když chceme něco rychle stihnout, zabere to dvakrát tolik času. A kolo frustrace se nám roztáčí.
Na druhé straně pak máme sny, které si z nějakých důvodů buď nestihneme, anebo nemůžeme dovolit splnit v době raného mládí. A i tady se vynořují sabotéři. Přitom začít si plnit sny můžeme klidně ve čtyřiceti a dokonce i v šedesáti.
Lepší pozdě než nikdy
Ale vezměme to od začátku. Jak se postavit na startovní čáru i ve věku, ve kterém už si myslíme, že na to nemáme? Na začátku je podstatná jedna věc. Musíme si hlavně pojmenovat, čeho se vlastně bojíme, když se dostaneme v myšlenkách do fáze přemýšlení, jestli už na to či ono nejsme trochu staří. U mnoha věcí odblokujeme zábrany právě ve chvíli, kdy si dokážeme nahlas pojmenovat, co v nás vězí. Pokud pociťujete úzkost a do svých snů se nepouštíte jen z důvodů, že je ve svém věku považujete za nereálné, vraťte se na začátek.
- Bojíte se, co na to řekne okolí?
- Máte obavy z neúspěchu nebo dokonce i z úspěchu?
- Říkáte si, že budete druhým pro smích?
- Obáváte se výstupu ze své komfortní zóny?
Základem je rozklíčovat a nahradit ve své mysli zažité vzorce, které jsme chtě nechtě přijali za své. Pokud v myšlenkách řešíme svůj biologický věk, i nám samotným přijde zkrátka blbé zkoušet novoty. Většinou se svezeme se svými vrstevníky, kteří jedou v zaběhnutých kolejích, anebo dané věci už zkrátka zkoušet nechtějí. A není to škoda?
Není čas ztrácet čas
Když si dokážeme naše strachy pojmenovat, jako bychom jim dali jasný obrys. Většinou je totiž nejtěžší ze sebe vydolovat právě to. Dalším krokem je posunutí k akci. Protože i sebelepší nápad zůstane pouze nápadem, pokud ho neposuneme dále. Jít do akčních kroků chce vždycky trochu odhodlání, motivace a mít jasno v tom, co chceme dokázat. A taky naučit se nedbat na okolí. Spoustu snů končí právě ve chvíli, kdy se začneme stydět a necháme se svým okolím doslova ušlapat. Na to je jednoduchá otázka. A co se stane, když vás okolí zkritizuje?
Pamatujte, že i tady platí pravidlo zrcadlení. Je to obranný mechanismus lidí, kteří si na druhých všímají něčeho, co v sobě mají sami ukotveno, anebo řeší. A je jedno, jestli se jedná o nenaplněné sny nebo újmy, či obyčejné zážitky, které mohly nést lehký nádech negativismu. Někdy není potřeba chodit daleko a jde prostě jen o obyčejnou závist.
Pravidlo zrcadlení platí i v prvním zmíněném případě, kdy se bojíme, jestli nám neujel vlak, anebo je naše životní linka okolím nalajnovaná jinak, než chceme my sami. Když nám někdo řekne, že bychom danou věc už měli mít za sebou, neznamená to ale, že jsme na to psychicky, emočně či jinak zralí. Proto se nebojme dopřát si ten luxus času pro sebe a udělejme věci až tehdy, kdy se na ně opravdu cítíme. A pokud se jedná o věci, na které nebudeme zralí nikdy, ani tehdy to není špatně. Každý přeci nemusí jít s davem.
Až budete příště slavit další rok za sebou, nebojte si sepsat, co byste v životě ještě chtěli zažít, udělat, anebo se naučit. Nebojte se mít svoje sny a nebojte se za nimi jít. Buďte dalším člověkem, který řekne „věk je jenom číslo“, protože je důležité, na kolik se cítíte vy sami.
