Sedím v metru a vyjma klasického hlaholu kolem slyším rozhovor dvou dospívajících holek. „Ty jo a proč jí to zase vyšlo a mně ne! Vždyť má všechno, na co se podívá. Já už se ani snažit nebudu, jsem asi blbá.“ Nezažili jste někdy podobnou situaci? Já se přiznám, že jsem si leckdy v životě říkala, jak je ten život vlastně nespravedlivej, proč něco ostatním jde, něco můžou, nebo něco mají a já nic. Na některé věci jsem zase neměla dost odvahy (dnes bych řekla spíše nedostatek sebevědomí). Než jsem si uvědomila podstatnou věc. Když budu takhle pokračovat dál, moje sebevědomí klesne z bodu mrazu ještě níže, možná až do hodnot pořádné ruské zimy. A než bych pak svoje zmrzlé kosti zase zahřála, zanechá to na mém těle (chápejte duši) už nenávratné stopy. Je tedy potřeba jednat.
A kde se to všechno vzalo
Nízkým sebevědomím a ještě menší mírou sebelásky trpí v dnešní době až děsivé množství lidí. A je to právě nízké sebevědomí, které nám blokuje mít se dostatečně rád. V celé řadě případů si problém neseme už z raného dětství. Semínko pochybnosti, jestli jsme v něčem dobří nebo jestli něco zvládneme na jedničku, do nás mnohdy zasely některé štiplavé komentáře v rodině, stejně tak nesprávně mířené výchovné zásahy učitelů, úšklebky a posměšky škodolibých spolužáků a celá řada dalších situací, se kterými jsme se během dospívání setkali. Toto nastavení jsme přijali za své a podle vštípeného schématu pak máme tendenci reagovat v podobných situacích v budoucnu. Raději se stáhnout, nic neříkat a podceňovat se.
Často si děti myslí, že si musí lásku druhých nejprve zasloužit. Znáte to, Pepík měl na vysvědčení samé jedničky, sousedovic Barborka pomáhá pravidelně s úklidem, kamarád Jenda nemá pořád tak otrhané kalhoty, ale to naše dítko? Škoda mluvit. A problém je na světě. Velkým paradoxem je, že se tyto nešvary často přenáší z generace na generaci. To, co zažili naši rodiče, pak předávají (možná i nevědomky) zase dál. A přitom to někteří myslí dobře, nebo alespoň ten prvotní záměr takový je. Na dětské psychice vznikají velké trhliny, pokud se k tomu navíc ještě připlete šikana. Z lehké nedůvěry v naše JÁ pak míříme mílovými kroky k velkým pochybnostem, zda to či ono děláme dobře a skončíme s absencí sebelásky.
Další zářezy na psychice nám naskakují v osobním i pracovním životě.
Tohle všechno jsou hřebíčky do rakve našeho sebevědomí. Podobné momentky v životě, některé méně vážné a některé více bolestné, zažil asi každý. A pak záleží, jestli se máme dostatečně rádi a dokážeme se nad to povznést (v lepším případě i vhodně zareagovat), anebo raději sklapneme krovky.
Mysleme (především) na sebe
Jestliže máme tu správnou sebelásku, přijímáme sami sebe bez jakýchkoliv výhrad. Máme rádi každou svojí část, cítíme respekt ke všem svým nedokonalostem a bereme je jako svoji přirozenost. Víme, jaké jsou naše potřeby, a dokážeme si za nimi jít. Zkrátka uznáváme svoji duševní, tělesnou, ale i mentální stránku bezpochyby. Každý máme silné i slabé stránky, a je to naprosto v pořádku. Když dokážeme být pyšní na ty silné, tak proč bychom neměli mít rádi i své slabiny? Dosažením bezpodmínečné lásky ke svému JÁ, můžeme říct, že se máme zdravě rádi. Sebeláska určitě není o sobectví.
„Ty už zase myslíš jenom na sebe.“ Znáte to? Ale znamená to hned, že jsem sobec? To určitě nikoliv. Když nám tohle někdo říká, snaží se nám vnuknout pocit pochybnosti, že děláme něco špatně. Nezřídka lidé ve výčitkách vyslovují to, co by chtěli sami. Umět jít si za svým snem. Jednoduše jsou na sebe naštvaní a vyslovují svá přání. Je tedy v pořádku umět myslet na sebe a nenechat se přesvědčit, že upřednostňujeme-li vlastní potřeby, jsme egocentričtí. Máme-li zdravě rádi sami sebe, budeme mít zdravě rádi i ostatní.
Pomalými kroky k sebelásce
Jak se vydat na cestu k upřímné sebelásce? Nejprve musíte najít sami sebe, definovat si svoje potřeby, přání a touhy. Vše spočívá v důkladném sebepoznání, formulaci kladů, ale také záporů. Následné přijměte všechny tyto složky, ztotožněte se s nimi, jako by to byly vaše pevné základy. Tímto získáte prostor, kde může sebeláska růst a máte na čem stavět. Pokud tápete nad vaším JÁ, doporučuji si udělat malý brainstorming. Nejlepší je tužka a papír, abyste to měli na očích. Napište si, KDO jste, CO chcete a také KÝM chcete být.
Následně si zkusíme malá cvičení. Uvidíte, že jakmile se do toho pustíte, za pár dní to půjde jako po másle. Můžete zkusit více věcí nebo třeba jen jednu, důležitá je však pravidelnost.
- Každý den si napište nebo řekněte pro sebe, co se vám povedlo, na co jste za daný den pyšní. Může to být drobnost. Doporučuji si udělat poznámky na papír, abyste mohli sledovat pokrok a třeba za měsíc zjistit, za co všechno jste se dokázali pochválit.
- Ráno se na sebe podívejte do zrcadla a usmějte se. Najděte si na sobě něco hezkého, co vám ten úsměv vykouzlí. Pomůže vám to naladit se a vykročit do nového dne s úsměvem. S lepší náladou pak člověk na věci nahlíží jinak.
- Při nejbližší příležitosti, kdy se setkáte s kritikou, kterou vnímáte jako neoprávněnou či bolestivou, druhé straně poděkujte za názor a zkuste říci, jaký k tomu máte postoj vy sami. Jakmile zkusíte oponovat vašemu „protivníkovi“ (může to být klidně i přítel, ale v dané situaci je to někdo, kdo vás malinko podkopne), dokážete to nejcennější – ukážete, že s pokorou přijímáte jeho pohled na věc, ale dokážete si stát i za svým názorem. Tento bod je pro někoho s nedostatkem sebevědomí opravdu velký krok kupředu. Nezapomeňte se potom pochválit.
Zkuste v podobném duchu pracovat alespoň měsíc a uvidíte, jak vaše sebedůvěra a sebeláska strmě rostou. Důležité je vytvořit si návyk, pak vám bude stačit se nad některými věcmi letmo zamyslet a naskočí vám v hlavě automaticky.
Dobře, už skoro protínáte cílovou pásku. Dokážete si představit, čeho v sobě dosáhnete dostatkem SEBELÁSKY? Pojďme na to.
- Znáte své potřeby a umíte si za nimi jít = VÍTE, CO CHCETE
- Máte zdravé sebevědomí = ZNÁTE SVOJI HODNOTU
- Umíte říct NE = STOJÍTE SI ZA SVÝM NÁZOREM
- Necítíte vztahovou závislost a neporovnáváte se s druhými = MÁTE KVALITNĚJŠÍ VZTAHY
- Umíte se pochválit = JSTE K SOBĚ LASKAVÍ
To vše vám přinese spokojenější život, vyrovnanost a sebejistotu.
S hlavou vztyčenou
Nenechte se zastrašit tím, že nenaplňujete něčí normy. Vy sami jste zodpovědní za své štěstí. Věřte svým činům, naslouchejte svým potřebám. A hlavně, netopte se v přehnaných očekáváních, která vám jako normu nutí někdo druhý, nebo je na sebe v rámci tvrdého přístupu kladete sami. Dovolte si občas udělat i nějakou tu chybku a nebičujte se za to, že nejste dokonalí. Důležité je přijmout se takovým, jakým opravdu jsem a být se sebou spokojený. Každý máme chyby. Jak řekl Oscar Wilde: „Sebeláska je jedinou láskou na celý život.“ Nebyla by to škoda, kdybychom si ji neprožili?
